Německá politická scéna čelí v posledních dnech bouřlivé debatě, která má potenciál zásadně přepsat dosavadní pravidla parlamentního boje proti extremismu. Jde o přístup ke straně AfD (Alternativa pro Německo), která se v posledních měsících stala druhou nejsilnější silou v Bundestagu. Spor vyvolal bývalý ministr zdravotnictví a představitel konzervativního křídla CDU Jens Spahn, když veřejně prohlásil, že AfD by měla být v parlamentu „považována za normální stranu jako každá jiná“.

Tento výrok, který zazněl jen několik týdnů před nástupem nové vlády v čele s Friedrichem Merzem, způsobil poprask nejen uvnitř samotné CDU, ale i v rámci celé politické reprezentace. Sociální demokraté v čele s Larsem Klingbeilem Spahnovu iniciativu okamžitě označili za „politický faul“ a vyzvali k jednotnému postoji demokratických stran proti normalizaci AfD.  

„SPD žádá od CDU jednoznačnou dohodu o tom, jak se bude k AfD přistupovat, a to ještě předtím, než nová vláda vůbec složí přísahu,“ píše německý server DW.com. 
Doposud bylo v Bundestagu zvykem, že demokratické strany hlasovaly proti všem návrhům a kandidátům AfD. Její kandidáti na místopředsedy parlamentu opakovaně selhávali při hlasování, a to právě kvůli nepsané dohodě o jejich izolaci. Tato praxe měla bránit normalizaci krajní pravice a jejímu přístupu k politickému vlivu. Jenže z dlouhodobého hlediska se ukazuje, že tato strategie možná nefunguje nebo dokonce posiluje pocit „mučednictví“, který AfD šikovně využívá ve své kampani.

Spahnova slova proto nejsou jen osobním výstřelkem, ale zároveň i symptomem hlubšího vnitřního pnutí v CDU. Část strany tvrdí, že parlamentní pravidla musí platit stejně pro všechny strany bez ohledu na jejich ideologii. Předsedkyně Bundestagu a rovněž členka CDU Julia Klöcknerová připomněla, že „pravidla jednacího řádu jsou jasná, a že všem stranám a poslancům musí být zajištěno rovné zacházení.“

Ale právě zde nastává problém. AfD se dlouhodobě profiluje nejen jako protestní hnutí, ale jako síla, která podle některých zpochybňuje samotné základy poválečné demokratické kultury Německa, od evropské integrace přes imigrační politiku až po paměť na nacistické zločiny, a tím se dostává mimo rámec běžné parlamentní soutěže.

Normalizace jako politická sebevražda?

Začlenění AfD do parlamentních struktur by mohlo působit jako faktické uznání její legitimity, a to nejen na papíře, ale i v očích veřejnosti. V praxi by to znamenalo, že strana, kterou německý Úřad pro ochranu ústavy sleduje kvůli podezření z extremismu, by dostala prostor ovlivňovat chod výborů, navrhovat zákony a získávat mediální a institucionální respekt. A právě to je podle kritiků cesta k nenápadné, ale hluboké erozi demokratických jistot.


A nelze přehlížet ani širší evropský kontext. Normalizace krajní pravice v Německu by mohla posílit podobné síly ve Francii, Itálii, Nizozemsku nebo v Maďarsku. Přitom právě Německo bylo až dosud považováno za pevnost „demokratického středu“, který drží jasnou hranici vůči extremistům.

Friedrich Merz, který má převzít funkci kancléře, se tak ocitá před zásadním rozhodnutím. Bude tolerovat Spahnovu iniciativu a zvolí cestu procedurální rovnosti, nebo bude trvat na pokračující izolaci AfD? A jak silnou autoritu má vlastně ve své vlastní straně? Pokud jeho poslanci budou hlasovat v rozporu s jeho doporučeními, může to být známka hlubšího rozkladu stranické disciplíny.

,„Míra kontroly, kterou bude Merz vykonávat nad svou parlamentní frakcí, ukáže, jaké jsou skutečné záměry nové vlády,“ uvádí pro Deutche Welle novinář Kostas Argyros s tím, že CDU se možná stane rukojmím vlastního váhání.

„AfD je si tak jistá sama sebou, že její členové s jistotou tvrdí, že příště budou první,“ dodal Argyros.

Vztah k AfD přestává být pouhou procedurální otázkou. Stává se měřítkem odolnosti německé demokracie a signálem pro celou Evropu. Ustoupí-li CDU a další demokratické síly pokušení normalizovat extremismus výměnou za klidnější parlamentní procedury, může to být začátek dlouhé a kluzké cesty směrem k legitimizaci sil, které chtějí systém rozložit zevnitř.

Evropské dějiny už jednou ukázaly, že podceňování extremistů bývá fatální. Dnešní rozhodnutí může mít důsledky na desítky let dopředu.